Litoměřické vzpomínání

Týden po kožlanském turnaji a půl roku po posledním mistrovském utkání vstoupily poslední zářijovou sobotu do soutěže také mladší minižákyně U12 – nejprve do severočeské.

Kladno – Slavoj Litoměřice 39:61 (8:24, 14:37, 24:54)

Dost dlouho skřípalo úplně všechno. My pomalí a bojácní, živé a na hru natěšené soupeřky všude o dva kroky dříve. Jen zásluhou snaživé Anety jsme v 5. minutě prohrávali pouze o čtyři body, když se k ní ale v nasazení stále nikdo nepřidával, dělaly si soupeřky na hřišti až do poločasu, co chtěly. Že to bez snahy a bojovnosti nepůjde, na to jsme si vzpomněli až po přestávce, kdy nás svou přímočarostí a bodovým příspěvkem vrátila do hry Bára těžící také z přihrávek Aničky P., která nám jako první připomněla, že musíme hrát kolektivně. A když si v poslední části vzpomněla Lůca, že existují i nacvičené individuální akce, a Sabča, že je dobré začít pod košem proti stejně vysokým soupeřkám bojovat o místo a doskakovat, tak jsme nakonec druhý poločas vyhráli.

Dymáčková 11, A. Kounovská 8, B. Häcklová 6, Padevětová 4, S. Valášková 4, Earl 2, Kadlecová 2, Opálková 2, Kohoutová, Kruntorádová, Melicharová, A. Perglová, T. Procházková, A. Valášková, Vovsíková, A. Zahradníková

Kladno – Slavoj Litoměřice 41:69 (6:12, 16:29, 34:51)

Snahu a kolektivní pojetí jsme přenesli i do odvetného duelu, kdy jsme si vzpomněli také na oběh a třeba prostřednictvím Eli i na hoď a běž, a ještě v polovině druhé čtvrtiny ztráceli jen dva koše. Během následného tříminutového výpadku, kdy jsme vinou špatného uvolňování darovali Severočeškám několik míčů, nabobtnala naše ztráta o dalších deset bodů a bylo prakticky rozhodnuto. Třetí čtvrtina přinesla z naší strany zásluhou pětice Aničky, Lůca, Sabča a Emča nejproduktivnější pasáž, bohužel bez obrany, ale v závěru se náš výkon postupně propadl až k úvodu prvního zápasu.

A. Perglová 10, Opálková 8, Padevětová 5, Earl 4, A. Zahradníková 4, Dymáčková 2, Kadlecová 2, A. Kounovská 2, S. Valášková 2, Vovsíková 2, B. Häcklová, Kohoutová, Kruntorádová, Melicharová, T. Procházková, A. Valášková

V úvodu to vypadalo, že jsme buď nikdy nehráli, nebo nás to nebaví. Vymlouvat se na dlouhou pauzu nelze – soupeřky ji měly ještě o půl roku delší. Postupem času se ovšem „probouzelo“ více a více hráček. Kromě výše zmíněných si pochvalu určitě zaslouží oproti minulé sezóně aktivnější a bojovnější Emča, za což byla v každém utkání bodově odměněna, mnohem rychlejší, důraznější a přímočařejší Míša, jejíž snahu ovšem zatím hatí technicky neuspořádaná střelba, a za ukázku přenesení trénovaných věcí do hry a za „zákrok dne“ Anežka, když byla ochotná sprintovat přes celé hřiště pod vlastní koš, aby přímo před početným „kotlem“ našich fandících rodičů odebrala z dvojtaktu téměř zakončující soupeřce míč, a než ta zareagovala, už ho přenesla na naši útočnou polovinu. Obdiv si pak zaslouží Justýna za to, že byla ochotná dohrát dvojzápas i se spoluhráčkou způsobeným handicapem. Bohužel nesoustředěností, nepřipraveností a nepozorností ve vlastních řadách jsme si vlastně všechna zranění v tomto dvojutkání způsobili sami. Tak příště s maximálním úsilím a soustředěním na zápas hned od začátku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *